Jerezana. Moje první týdny ve Španělsku
20.9 Procházím kolem kaváren, který jsou plný lidi, co snídaj kafe, cigára a sendviče. Mam podezření, že se tu moc nepracuje, a že to nikomu nějak extra nevadí. Vyspala jsem se nad očekávání dobře. Nesu teď počítač do opravny. Pak si chci číst a učit se španělsky. Odpoledne možná pojedu k moři.
21.9 Seděla jsem se spolubydlícíma na terase. Jedla jsem chipsy a jen je poslouchala. Občas jsem jim i rozuměla. Bylo to hezký.
22.9
13:22 Vysedávám v denním baru Diego, kde voní čisticí prostředky, kafe a pivo. To tu taky všichni mají před sebou na stole, ale já v posledních dnech piju furt, tak si dávám pauzu. Včera jsem potkala spolužačku, který je třicet, což je samo o sobě úžasný, jedu s její partou do Cádizu. Slibuje mi party, já si chci spíš číst na pláži. V batohu mám žabky, plavky a knihu. Konečně cestuju! Toužím po croptopu a kolu. Jo a taky knížce o cestách po Španělsku a pořádných novinách.
13:37 Sedím v baru na nádraží, vlak jede samozřejmě pozdě. Nevěděla jsem, co si dát, tak jsem vyfasovala víno. A olivy zdarma! Sním o moři a sladkým pečivu. Jsem kreativní, furt se mi hlavou honí myšlenky, jen ještě nepřišlo to zpomalení, po kterým toužím. Slibuju si, ze příští týden tu kreativitu nasměruju správným směrem, konečně si sednu na zadek a začnu psát diplomku.
14:00 Z vlaku se mi zdá země popraskaná a všechny ty rýhy zaplňuje moře. Koukám na chudý domečky, továrny, který tu těží kdo ví co, a u toho poslouchám konverzaci starého Američana a jeho ještě starší mexický (?) partnerky. Škodolibě se bavím tím, ze konečně někdo umí hůř španělsky než já.
14:22 Sůl, voda, víno, myšlenky. Nic jiného v sobě teď nemám. Poslouchám Yvonne Přenosilovou. Tak prázdný a přitom tak plný dny. Vidím moře! Duny!
18:33 Byla jsem v kostele, na oltáři byl obraz panny Marie, ne Ježíše. Voněly tam čerstvé květiny a nebyla tam zima, ale horko. Jen pár kroků od dveří je kubánskej bar, jehož svodům jsem odolala jen s velkým úsilím.
21:51 Potkala jsem se s francouzkou Sophie a maďarkou Lili. Viděly jsme krásný západ slunce, obě jsou novinářky, bavily jsme se o Orbánovi a Marine Le Pen. Oba jsou to sráči – shodly jsme se. Povečeřely jsme tapas a víno. Seznámila jsem se s tinto de verano, dotykem léta, drinkem, který chuťově podezřele připomíná houbu (víno+kola, pro ty, co nevyrostli v Ústeckém kraji). Ráno chci s holkama na piknik k moři, a taky si zase zaplavat. Je mi dobře – jen se asi moc nevyspím.
23.9 Hostel se probouzí okolo osmé. Do schodů bouchají kolečka kufrů, ze snů mě vytrhává smích. Aspoň jsem se vyspala líp než holka nade mnou na palandě, přišla v půl sedmý ráno. Čekám na kávu u tržnice, voní tu čerstvý smažený ryby, rodinka vedle mě snídá churros z papíru a namáčí si je do čokolády. Koupila jsem si džus a croissanty a chci si je vzít na pláž. Můj gastroenterolog říkal, že mi středomořská strava prospěje. Chudák nevěděl, ze budu přežívat na pečivu, kafi, vínu a cigárkách.
26.9 Všude se válí dlouhý černý vlasy. Ekluje mě to. Jsou nalepený na zdi v koupelně, na zemi mýho pokoje, na gauči v obýváku a i ve dřezu v kuchyni. Ve škole jsou na lavicích, na záchodových prkýnkách i na zemi v učebnách.
27.9
18:00 Dneska přemýšlím nad estetikou. Jako první jsem se tu začala stydět za svoje nehty. Skoro všechny holky ve škole (a část kluků) maj krásný, barevný, upravený nehty. Každou chvíli se mi zalíbí nějaká barva a snažím se si ji zapamatovat. Po týdnu jsem podlehla tlaku a rozhodla se zajít na pedikúru, ta je tu na každém rohu, pracuji v nich Bolívijky a Vietnamky. Kdybych chtěla zbohatnout, pořídím si tu nehtový salon. Za hodinu, co se krčím na pedikérském křesle, se přijde objednat snad deset žen ve věku od zhruba třinácti do sedmdesáti, a dalších několik netrpělivě přešlapuje a čeká, až jim uvolním místo. Moje bolívijka volá kolegyni a se zájmem jí ukazuje moje chodidlo. Prý je obrovský. Mám velikost 39. Ptaj se mě kolik měřím, ale bohužel se mi ve španělštině pletou čísla, tak jim to nedokážu říct. Nakonec jenom vysvětlím, ze jsem vysoká i v Česku, což jim stačí, a k moji výšce se už vrátí asi jenom třikrát.
23:14 A další trend – cinkátka a šperky. Všechny moje spolužačky mají v uších spousty náušnic, ruce plný náramků a prstenů. Podobně ozdobený maj i chodidla v sandálcích, samozřejmě s dokonale namalovanýma nehtama. Několik náušnic má v uchu i většina kluků. Pletou se mi moje spolubydlící, protože jich je pět a všechny maj tmavý oči, olivovou pleť a černý vlasy ostříhaný na podobnou délku. Učím se je rozpoznávat je podle prstenů, náramků a toho, kde má která píchlý uši.
28.9 Vlak na stanici přijíždí s patnáctiminutovým zpožděním. Paní vedle mě si stěžuje, že ještě mohla spát. Aspoň jsem si na peróně stihla dát kafe. Vlak je plnej kufrů, kytar a plátěnek. Všichni evidentně máme stejnej nápad – využít katolických svátků a vypadnout na prodlouženej víkend někam ještě víc na jih, vcelku kamkoliv, kam nás dopraví RyanAir ze Sevilly za pětistovku. Mallorca, Kanárské ostrovy, Ibiza… Pomýšlím si na hříšný cestovatelský víno k snídani. Ještě pořád čtu Marthu Gellhorn, tak mi to přijde vcelku normální.
4.10 Piju pivo a kafe a na letišti, čtu si, a čekám na vlak. Těžko říct, kdy dorazí, ale jednou jo a to je to jediný, na čem záleží. Jsem tu moc spokojená, i když se někdy cítím sama a bývá mi smutno. Je tu teplo, mám čas na práci, jsem hodně kreativní. Dospala jsem ten poslední rok a půl v České televizi, takže už nechodím spat každé odpoledne ani neusínám u filmu v deset večer. Nemusím tady nikomu nic dokazovat, nemaluju se a bavím se vymýšlením, jak z těch patnácti kusů oblečení, co tady mám, dostat maximum. Jezdím na kole a večer chodím skákat přes švihadlo do parku. Doteď nechápu, proč tu nikdo neumí anglicky, ale už mi to tolik nevadí. Lidi jsou tu hodní a všecko se vždycky nějak vyřeší. Tolik se toho učím.
6.10 Poslední dny jsou fakt náročný. Jsem unavená, ve škole se dostávám do spousty debilních a trapnejch situaci kvůli tomu, že neumím dost dobře španělsky. Jako když jsem odmítla se svého padesátiletého učitele ptát, jestli můžu jít o hodině na záchod. Monika mi psala, že je to tím, že je špatnej úplněk a během pár dní zas bude všechno lepší. Chci tomu věřit. Do tý doby budu jíst croissanty a pít kafe ve vesničkách nad Cádizem.
17.10 Dneska jsem tu měsíc a konečně dorazil podzim. Ve městě vyrostly stánky s pečenými kaštany. Spolubydlící si v kuchyni neustále stěžujou, že je jim zima. Přes den je tu přitom pořád pětadvacet stupňů. Kulturních nedorozumění je víc – zjišťuju, že tu všichni pohrdaj východní Evropou, kam Česko samozřejmě řadí. Jediný, co na Španěly funguje, je Praha – kterou milujou a skoro všichni už tam byli, nebo aspoň chtějí jet. Vždycky, když něco hodně poseru ve škole, tak to zahraju na tuhle kartu. Jako když jsem přišla na psychologii omylem až na konci hodiny. Šla jsem se učiteli omluvit, že jsem z Prahy, a tam to funguje jinak – hodiny mají v rozvrhu svůj pevnej čas a člověk nemusí pořád kontrolovat, jestli se něco nezměnilo. Týpek navázal tím, že je Praha je nádherný město a že by tam moc chtěl jet. Vůbec prý nevadí, že jsem nebyla na hodině, stejně jsem o nic nepřišla. Souhlasím, Praha je krásná a moc mi chybí.
20.10
10:31 Včera nás se spolubydlícíma doma uvěznila vichřice, jakou jsem v životě neviděla. Na náměstí se zlámaly palmy. Koukaly jsme se na filmy a jedly. Do čtyř do rána jsem potom koukala na dokumenty o životě v Jakutsku. Tolik k moji práci na diplomce. Teď jedu autem do Granady. Vedle mě sedí asi šedesátiletá paní a vysvětluje mi, že i když si moc nerozumíme, máme něco společnýho – obě jsme Jerezana. Bydlíme totiž v Jerezu, krásným, turisty opomíjeným městě kousek od Cádizu. Pak mi ve Spotify stáhne několik svých oblíbených písniček a taky nějaký flamenco.
22:36 Tolik životů v jednom dnu! Hodila jsem si věci na hostel a toulala se po městě. Koupila jsem si knížky a pohledy v zapadlým knihkupectví. Vyšplhala jsem na horu nad Granadou, protože jsem si přečetla, že tam žijou uprchlíci ze Senegalu, o kterých mám zítra mluvit na ČT24. Se Senegalci jsem nakonec strávila část večera – hřáli jsme se u ohně a povídali si. Nakonec mě pozvali na prohlídku jeskyní, ve kterých žijou. Uvnitř byl neuvěřitelnej bordel.
21.10
8:38 Potkala jsem krásnej bar. Majitel tu zná skoro všechny jménem, mně říká princezno. Snídám kafe, džus a bagetu s máslem a rajčetem.
10:14 Alhambra je dechberoucí. Chodím, natáčím. Nevím nic o její historii, tak se nechám unášet davem a občas se přitočím ke skupině s průvodcem a chvíli poslouchám.
17:38 Večeřím tapas. Pak se toulám a narazím na nejznámější pouliční párty v Granadě. Meñique (v překladu „malíček“) založila před lety skupina přátel na oslavu toho, že jejich kamarád přežil vážnou autonehodu. Přišel při ní jen o malíček. Poté, co mu navíc pojišťovna vyplatila tučné odškodné, za které koupil rodině dům s výhledem v arabské čtvrti, začalo jeho okolí věřit v to, že jeho malíček umí konat zázraky. Výsledek je bizarní párty, které vévodí procesí se zbytkem usušeného prstu. Většina lidí má na krku uvázanou lahev s libovolným alkoholem a bizarní kostýmy, které parodujou církev. A procesí jako správná křížová cesta při pouti centrem Granady každou chvíli zastaví – aby někdo zatančil, zazpíval nebo předvedl jinou těžce pochopitelnou bizarnost. Potkám holku, která umí Německy – Andreu.
22:47 Meñique rozehnala policie. Držím se Andrey a jejich přátel. Skončíme v tapas baru v centru, ostatní šňupou za rohem a já hlídám, jestli někdo nejde. Když jim řeknu, proč si nedám (protože to, že se mnou chtěj šňupat je ten pravej znak místní pohostinnosti!, začnou vysvětlovat, proč je koks a další podobný srandy možná na úzkosti lepší než antidepresiva. Přejdu to a radši piju jedno pivo za druhým. Po dlouhý době se vůbec nebojím kocoviny. Uvolním se v tom, koukám na lidi, mluvím španělsky, německy a trochu rusky. Tančím, zpívám písničky bez toho, abych znala text. Líbá mě překrásnej, vysmaženej kluk, co umí asi pět slov anglicky a má všude v obličeji piercingy. Potom odtančí. Za ruku mě chytne nějaká další holka, Anna, táhne mě do jinýho baru a já jdu. Tam tančím, chvíli, a pak zmizím a sama se procházím centrem Granady. Do hostelu se vrátím ani nevím kdy. Čarovná noci…