All that is solid melts into air
Nekonečná fascinace jmény je jednou z malých posedlostí, které si pěstuju už od dětství. Jména sbírám – v knihách, v hovoru, v cizích životopisech, na hřbitovech. Zamilovávám se do nich a zapomínám na ně. K některým patří příběhy, některý mám vytetovaný pod kůží. Jsou to jména dětí mých přátel, jména mých předků, jména dávnejch lásek z celýho světa.
Salome. Jedné horké letní noci jsem seznala, že se mi narodí dcera, a že se bude jmenovat Salome. Salome se taky jmenuje holka, která mě tahá po horský dráze nad nočním Tbilisi a když se bojím, chytne mě za ruku.
Filomena. Poprvé jsem ji potkala za branami slováckého hřbitova. Hovorově Fila, Filka, Filuška, Mína. Od roku 1945 se jich v Česku narodilo jen 47, průměrné Filomeně je 79 let. Nejvíc jich žije v Uherském Hradišti.
Františka. Dokument o Františce Plamínkové.
Noemi. „Pohleď,“ řekla jí Noemi, „tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům. Vrať se s ní.“ Rút jí ale odpověděla: „Nenuť mě, abych tě opustila a odvrátila se od tebe. Kam půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, tam budu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde zemřeš, tam zemřu a klesnu do hrobu. Toto ať mi učiní a přidá Hospodin: jen smrt mě s tebou rozdělí!“
Áron. Aaron Swartz.
Izaiáš. Foibé. Abrahám. Debora. Valerie. Jún. Ester. Léna. Rebeka. Izabela. Hermína. Irma. Amálie (Gabra a Málinka!). Jeremiáš. Ervína. Helena. Ronja. Živa. Vilemína.
Pilar. With her waiting she had lost the strength of her thighs, the firmness of her breasts, her habit of tenderness, but she kept the madness of her heart intact. ― Gabriel García Márquez, Sto roků samoty
